Trocha historie…
Dog groomer, střihač, psí kadeřník… Povolání, které nepochybně vzniklo současně s tím, kdy se člověku podařilo vyšlechtit prvního psího chlupáče. Ostatně už obraz J.J. Chalona Psí kadeřníci (Les Tondeuses de Chiens) z roku 1852 zobrazuje ženy stříhající psy. Určitě se, chuděry, pěkně nadřely, stříhajíc psy na klíně, bez stolů s hydraulikou, elektrického strojku a kvalitního nářadí….
Ale nemusíme se koneckonců ponořovat až do tak hluboké historie - zatímco v zahraničí jsou salony pro psy běžnou skutečností už mnoho desítek let, v Čechách je toto povolání poměrně mladé – z pochopitelných důvodů mohl člověk podnikat v tomto oboru až po roce 1989. Soudě dle dobového pohledu z mé sbírky, tak cca už v šedesátých letech existoval v Praze psí salon, ale je pravděpodobné, že byl jediný (což si dnes sotva dovedeme představit). Pravdou je, že psů nebylo zdaleka tolik a také množství plemen, tudíž i plemen vyžadujících úpravu srsti, bylo podstatně omezenější. Majitelé čistokrevných psů jezdili na úpravu k chovatelům svého plemene, kteří tuto dovednost ovládali. Majitelé kříženců a „bezpapíráků“ si pak museli nějak poradit sami. Nebylo to nijak jednoduché, jen pořízení vhodných nástrojů byla věc prakticky nemožná. Neexistovaly žádné specializované obchody, vše se muselo dovážet ze západu a málokdo měl samozřejmě tuto možnost. V českých Zverimexech byl ke koupi jen velmi omezený sortiment hřebenů, kartáčů a pouze jediný psí šampon s pochybnou kvalitou a názvem „Pudl šampon“. A tak si o kvalitních nástrojích či dokonce elektrickém strojku mohla většina obyčejných smrtelníků nechat jen zdát a stříhání se prostě muselo odbývat jen nůžkami nebo ručními strojky.
Po pádu komunismu nastal obrat k lepšímu – veškerého zboží byl náhle dostatek, prodejci se předháněli, kdo nabídne širší sortiment a příznivější cenu. Ale byla to především dostupnost granulovaných krmiv, která držení psa podstatně zjednodušila a způsobila v Čechách doslova „psí boom“. Ta tam byla doba, kdy majitel psa horko těžko sháněl maso a byl nucen vystát mnoho hodin ve frontách před řeznictvím. Dovezla se nejen nová plemena, ale importovalo se spousta jedinců i stávajících plemen, chov psů zaznamenal nebývalý rozvoj.
Ruku v ruce s tím samozřejmě vzniklo obrovské pole působnosti pro podnikání – prodej krmiv, pamlsků, hraček, výcvikových pomůcek, kosmetiky a dalšího nesmírně širokého sortimentu pro psy. S počtem psů vzrostl zájem o se psy související služby – veterináři, provozovatelé výcvikových kurzů a samozřejmě psí kadeřníci rázem neměli o zákazníky nouzi. Salony na úpravu psů vyrostly po celé republice jako houby po dešti, vznikly a vznikají jich desítky. Jejich kvalita je samozřejmě kolísavá, od těch „superprémiových“ až po ty, jejichž kvalitu lze srovnat s pytlem levných granulí ze supermarketu….
Není salon jako salon
Špičkoví střihači se velmi často rekrutují z řad chovatelů a vystavovatelů, kteří se úpravou srsti zabývají u svého plemene a postupem času rozšíří pole působnosti i na plemena jiná. Ti skutečně nadaní dokáží zvládnout výstavní úpravu většího množství plemen. Většina z nich však zůstane u toho „svého“ a ostatním nabízí nevýstavní, domácí úpravu, bez záruky přesného dodržení standardu či současných trendů. V podání těchto lidí bývá i domácí úprava líbivá – cit pro estetiku a zkušenosti s úpravou bytˇi jiného plemene jim obvykle brání vypouštět do světa nakrátko „omydlené“, odfláknuté a zubaté zrůdičky.
Ovšem opravdu vynikajících salonů je jen malé procento a nutno v této souvislosti upozornit na to, že zdaleka ne vždy jsou to salony nejdražší. Mnohdy zákazník zaplatí spoustu peněz sebevědomému „neumětelovi“ za práci, za kterou by si kvalitní střihač styděl vzít krabičku lentilek…
Obecně převažují salony průměrné a podprůměrné. Mizerné kvalitě mnohých provozoven se nelze divit, velké množství lidí spatřovalo a spatřuje v úpravě psů snadnou cestu k výdělku. Do tohoto podnikání se po hlavě vrhlo mnoho „střihačů“ bez elementárních znalostí, jen proto, budu-li trošku přehánět, že mají doma Bobinku, kterou si sami stříhají krejčovskými nůžkami – tak proč se koneckonců stříháním neživit? Pakliže u takového střihače chybí navíc i zájem o práci, preciznost a chutˇse zdokonalovat, nemůžeme od jeho salonu očekávat pěkný střih, ale prostě pouze„odchlupení“ psa.
Nicméně i tyto provozovny obvykle prosperují, je spousta nenáročných zákazníků, kteří chtějí psa jen zbavit delší srsti a na konečném výsledku jim příliš nesejde. Jsou-li tedy ochotni za takovouto „odfláknutou“ práci zaplatit, budiž…
Těžko na cvičišti
Je samozřejmé, že žádný učený z nebe nespadl a stříhat se nikdo nenaučí ze dne na den. Kromě estetického cítění a alespoň základních znalostí standardu jednotlivých plemen musí být tato práce koníčkem, nikoli jen cestou k výdělku. Pak se časem i samouk vypracuje na střihače, který úpravu většiny plemen, bytˇi jen domácí a nevýstavní, zvládne se ctí. Začátečníkům mohou do jisté míry pomoci střihačské kurzy . Bylo by však chybou se domnívat, že absolvováním kurzu se člověk stane střihačem a bude svou práci ovládat. Je to stejné, jako předpokládat, že se naučíte jezdit na koni na týdenním výcvikovém táboře…
Někteří zájemci o zahájení podnikání v tomto oboru se tedy raději obracejí na zavedené salony a prosí o to, aby je provozovatel vzal na delší dobu „do učení“. Popravdě, obvykle tomu není příliš nakloněn a pokud ano, nechá si výuku dobře zaplatit. A není divu. Díváním se může učit zkušenější střihač, pro začátečníka je nezbytné stříhat. Stříhání vypadá na první pohled jednoduše, v okamžiku, kdy začátečník uchopí nůžky a strojek, zjistí, že zdání klame. A tady je ten „zakopaný pes“ – provozovatel salonu může být sám dobrý střihač, ale něco jiného je umět a něco jiného učit. A musíme vzít v potaz, že málokdo je ochoten svěřit do rukou začátečníka svého zákazníka a riskovat v lepším případě nepříliš podařený střih, v horším zranění psa. Nehledě na to, že úprava začínajícím střihačem se protahuje na neúměrnou dobu a vyžaduje trpělivost ze strany „lektora“, cvičného psa i jeho majitele.
Je nutno počítat s tím, že za střihačem – začátečníkem zůstanou desítky „okudlaných“ psů, než poprvé vyjde ze dveří dobře upravené zvíře. Začátečník by měl tedy předem zákazníka upozornit na své nevelké zkušenosti, nikoli se sebevědomě pustit do výstavní úpravy pudla a poté křísit zoufalého majitele oběti. Samozřejmostí by měla být i nižší cena – bez ohledu na to, že úprava psa trvá začínajícímu mnohem déle než zkušenému střihači.
Ovšem lehko
v boji určitě nikoli…
Povolání střihače považuje hodně lidí za vcelku snadné a lukrativní zaměstnání. Skutečnost je ovšem poněkud jiná – střihači „na plný úvazek“ mohou vyprávět o fyzické dřině i psychické náročnosti této profese.
Fyzicky namáhavé je především vyčesávání srsti. Správně by měl do salonu přijít vykoupaný, perfektně rozčesaný pes (pokud majitel požaduje pouze ostříhání nikoli kompletní úpravu). Bohužel mnoho majitelů česání neovládá, případně na něj prozaicky kašle a přivádí psy v různém stadiu zaknocení. Majitelé jsou většinou přesvědčení, že pes je vyčesán kvalitně, nicméně první uchopení hřebenu a jeho zadrhnutí v srsti je důkazem, že pes byl česán jen povrchově kartáčem (pokud vůbec). Zejména podpaží, vnitřní strany nohou, břicho – to vše jsou hůře dostupné partie, které se udržují s většími obtížemi a podle toho také obvykle vypadají.
Někteří střihači se rozčesáváním nezdržují, prostě pouze srst ostříhají a vrátí majiteli psa plného cucků. Pakliže by majitel takto ostříhané zvíře následně rozčesal, ze všech stran lezoucí dlouhá srst by prozradila střihačovo lajdáctví. K jeho štěstí to ovšem obvykle neudělá, poněvadž ortodoxní „nečesači“ svůj přístup nemění ani po čerstvém ostříhání zvířete.
Pokud je ovšem střihač pečlivý, pak je špatně připravená srst, často s nevypláchnutým šamponem, zaknocená a kudrnatá či vlnitá příčinou jeho největší dřiny. Úprava takového psa se protahuje, tím se zákonitě střihač dostává do časového skluzu a stresu. To je také důvod, proč dobří střihači vítají, mohou-li si psa upravit kompletně – vykoupat, vyčesat a vyfoukat do rovna. Mohou tak odevzdat zákazníkovi opravdu kvalitně provedenou práci, aniž by se zbytečně dřeli s malým efektem (špatně připravenou srst nikdy nelze ostříhat do precizního střihu).
Velmi namáhavá je rovněž úprava neukázněných psů. Pes, který nestojí, sedá nebo lehá, přetahuje se o tlapky a klade všeobecně odpor, dá střihači skutečně zabrat, zejména je –li větší nebo obézní. Neukáznění psi bývají navíc velmi často špatně vyčesaní - doma je nikdo nevychovává ani nečeše -– nepříjemná procedura v salonu pak jejich neukázněnost ještě stupňuje.
Hysterická, neúměrně rozmazlená, kousavá a katastrofálně nevychovaná zvířata jsou příčinou psychického vypětí střihače. Někteří majitelé povyšují svého psa na rovnocenného partnera a někteří psi (naštěstí zdaleka ne všichni) toho náležitě zneužívají. Do salonu pak přichází zvíře, které je zvyklé dosáhnout svého vrčením, kousáním, případně předváděním hysterického záchvatu a je na střihači, aby mu během hodinové úpravy vysvětlil, že tady platí zcela jiná pravidla. Někteří jedinci se poměrně rychle podřídí a podrobí autoritě, nicméně úprava jiných, urputnějších, se mění v bitvu.
Není žádným tajemstvím, že některá plemena jsou obecně oblíbenějšími zákazníky než jiná. To se samozřejmě týká nespecializovaných střihačů, kteří provádějí úpravu všech plemen pro běžný život. Specialisté na výstavní úpravu se většinou setkávají s dobře připravenými a vychovanými zvířaty, zatímco řadový střihač upravuje jejich „chodníkové“ protějšky.
U řadových střihačů vede na žebříčku neoblíbenosti americký a anglický kokršpaněl. Důvodem je skutečnost, že se jedná o psy poměrně těžké, velmi často obézní. Výjimkou nejsou u těchto plemen agresivní nebo neukázněná zvířata. Také příprava na stříhání nebývá u kokrů nejlepší, to se týká především amerických kokršpanělů, kteří jsou v případě špatného vyčesání velmi pracnými zákazníky. Angličtí kokři ve své pouliční formě bývají mnohem větší než jejich čistokrevné protějšky, jejich výhodou pro střihače bývá podstatně řidší srst, než mají jejich „papíroví“ kolegové, i když ta nebývá vždy pravidlem. Kokršpanělé s PP mívají na druhou stranu mnohem lepší povahu, což je zřejmě důsledkem selekce agresivních jedinců z čistokrevného chovu.
Mezi nepříliš populární zákazníky patří rovněž střední knírači, zejména pro častou neukázněnost a tvrdohlavost, s jakou někteří z nich odmítají spolupracovat.
Pokud se týká pudlů, typických návštěvníků salonů, zde se pro nižší pracnost těší větší oblibě toy a trpasličí rázy. Je to samozřejmé, střední a zejména velcí pudlové jsou mnohem pracnější. S pudly až na výjimky nebývají problémy s extrémní neukázněností, pudl rychle vyhodnotí situaci a když vidí, že není jejím pánem, neklade odpor s takovou sebevražednou urputností, jako to dokáží kokři , knírači nebo někteří teriéři. Rovněž kousavost není u pudlů běžná, pokud se vyskytuje, nejspíš se s ní setkáme u psa - samce barvy aprikot.
Příjemnými zákazníky by byli bišonci a boloňáci, pokud by jejich majitelé přehodnotili svůj vztah k péči o srst. Tito psi mívají velmi milou povahu, bohužel často zanedbaná srst a následná pracnost z nich nečiní příliš oblíbené.
O něco lépe jsou na tom v pomyslném řebříčku oblíbenosti „šicky“, nejen pro bezproblémovou povahu, ale i díky přání většiny majitelů psíka upravit nakrátko pomocí strojku.
To neplatí už v takové míře o lhasách, mezi kterými se vyskytuje mnohem větší procento agresorů.
Módní ultrahit posledních let, jorkšírský teriér, je ve své pouliční formě nejen „co kus to originál“ v exteriéru, ale často i v povaze.Ta kolísá od vyrovnaných zvířat po nesnesitelné hysteriky. Vzhledem k malé velikosti i „velkých“ jorků je však toto plemeno mezi střihači poměrně v oblibě, i když jeho masová rozšířenost značně snižuje pestrost střihačova povolání.
Pokud se týká pohlaví, obecně lze říci, že většinou se lépe vychází s „děvčaty“ ,bývají ukázněnější zákaznice než jejich mužské protějšky. Fenky jsou pro střihače také příjemnější proto, že nemusí rozčesávat a stříhat močí znečištěnou srst na břiše či na nohách.
Jaký pán takový pes,
ovšem nikoli vždy…
Samostatnou kapitolou jsou majitelé. Někteří z nich se časem stanou střihačovými přáteli, jiní jeho noční můrou. Zdaleka ne vždy platí, že „jaký pán takový pes“, jsou příjemní majitelé vlastnící nemožné psy a naopak. Ale je mnohem lepší, když si střihač alespoň jednoho z dvojice oblíbí, než když srdečně nenávidí oba dva. V tom případě je lepší netrápit sebe ani zákazníky odeslat je ke konkurenci.
Noční můrou střihače je zákazník, který přichází s patnáctiminutovým zpožděním a za sebou po špinavém chodníku vleče kudrnatou filcatou kouli, o které vehementně tvrdí, že je to perfektně vyčesaný a vyfoukaný bišonek. V druhé ruce pak svírá fotografii multišampiona Gigola Blanc Ze Zlaté Jalny a požaduje, aby střihač za zbylých 45 minut, které mu na úpravu zbyly, onu kouli změnil na model na snímku…
Pozdní příchody jsou obecně pro střihače nepříjemné, protože ho dostávají do velmi stresující časové tísně. Stejně tak nepříjemné je, když si zákazník plete salon s jakousi úschovnou a pro upraveného psa si přijede pozdě. Není nic horšího, než půl hodiny po skončení směny okounět v salonu s nevyzvednutým psem, zatímco páníček stojí ve frontě v supermarketu..
Neomluvené absence jsou pro střihače rovněž zbytečnou ztrátou času – zákazník by měl vždy včas zavolat, nemůže-li se na úpravu dostavit. Tento nešvar je typický pro nové klienty, kteří si stříhání rozmyslí nebo objednají jinde a už nemají tu slušnost svůj termín zrušit. Stálí zákazníci si obvykle svého střihače váží a omluví se včas, bez omluvy se nedostaví jen opravdu výjimečně, když na stříhání zapomenou.
Kromě dodržení časového termínu by měl zákazník dodržovat ještě jednu zásadu. Pes by měl být do salonu donesen nebo dovezen autem. Z tohoto důvodu je výhodné, jsou-li v blízkosti salonu parkovací místa. I pár metrů po chodníku způsobí, že srst nabere městský prach, který pak střihač dýchá, nehledě na to, že zaprášená srst se špatně upravuje. Je samozřejmé, že tuto zásadu nelze vždy dodržet, těžko můžeme požadovat po důchodkyni, aby v náručí přivláčela svého vykrmeného kokršpaněla, ale dvoukilový jorkšír by po svých opravdu jít neměl. Nejde jen o prach, ale také o písek, který nalepený v meziprstí tupí hlavu strojku. A to nemluvím o deštivém počasí, kdy „pěší“ zákazník přichází ještě navrch mokrý a zablácený. Někteří střihači takového psa rovnou odmítnou nebo nabídnou úpravu s koupáním, vzhledem k ceně nástrojů a nákladům na jejich broušení se tomu nelze divit.
Zdá se to být samozřejmé, ale zdaleka to samozřejmostí není - do salonu by neměli chodit psi zablešení. Blechy se rychle šíří a střihač pochopitelně nechce, aby si je jeho další zákazníci odnášeli v kožíšku jako bonus.
Zákazníci občas přivádějí na stříhání psy v různém, někdy dost hrůzném stavu. Zvířata nikdy nečesaná ani nekoupaná, jejichž srst je zplstnatělá tak, že je ji nutno zcela odholit, psy se zanedbanými záněty uší, kožními problémy, s drápy přerostlými a stočenými tak, že deformují tlapku… Velmi často se střihač setkává s katastrofálně zanedbanou péčí o chrup – mnozí na první pohled opečovávaní zákazníci mají pokročilé záněty dásní a zuby doslova pokryté vrstvou zubního kamene. Ne vždy se jedná o staré jedince, u kterých je narkóza předcházející odstranění kamene již životu nebezpečná.
Je zarážející, kolik majitelů psů – samců, považuje za naprosto normální, že jeho miláček označkuje dveře salonu, případně i jeho interiér. Není proto divu, že mnoho střihačů eliminuje pohyb psích samců po salonu na minimum – z náruče na stůl a zpět do náruče majitele, případně do klece. Klec je ostatně výborným doplňkem v každém salonu, zejména proto, že dokonale zabezpečí psího zákazníka proti útěku. Nejrůznější přivazování ostříhaných psů čekajících na vyzvednutí opravdu bezpečné není – stačí volnější obojek a náhle otevřené dveře a neštěstí je hotovo.
S pánem či bez něj?
Zdali má být majitel přítomen stříhání je poměrně často diskutovaná otázka. Osobně se domnívám, že přítomnost majitele je oprávněna u perfektně zvládnutých ostrých zvířat, která majitele bezvýhradně respektují.
U úpravy velmi ukázněných, disciplinovaných zvířat není přítomnost majitele na závadu, ale není ani nijak přínosná. V případě zpovykaných rozmazlenců, naprosto neposlušných a nevychovaných, je přítomnost majitele zcela kontraproduktivní. Pes je„na koni“, hledá u něj ochranu a odmítá se podvolit střihači, kterého by za jiných okolností respektoval. Stříhání takového psa je doslova nápor na nervy, majitel na zvíře šišlá, doblba opakuje „hodný pejsek“ v okamžiku, kdy zvíře lítá po stropě případně visí střihači zakousnuté v prstě, v lepším případě majitel psa „naoko“ kárá, zatímco pes i střihač vědí své… K tomu opakovaně uhlazuje právě načechraný na stříhnutí připravený pramen srsti, strká ruce pod nůžky a každé dvě minuty odmotává psa ze svého krku.
Jedinou nespornou výhodou přítomnosti majitele u stříhání je to, že na vlastní oči vidí, jakou práci si střihač se psem dal a jak „perfektně“ byl jeho pes ve skutečnosti vyčesán.
Někteří střihači nemají salon, ale upravují psy u majitelů doma. Mají můj upřímný obdiv. Nemožnost regulovat výšku stolu, špatné světlo, neukázněnost psa v souvislosti s domácím prostředím, časové ztráty při přejíždění, případně zbytečné cesty, pakliže majitel na stříhání zapomněl a není doma, to hovoří za vše…
Nemoci z povolání
Existuje štˇastná menšina psychicky odolných střihačů, kteří se mohou touto prací léta na plný úvazek bez následků živit, ale popravdě řečeno, většina musí čas od času vysadit, chce-li si zachovat duševní zdraví. Ale všichni bez výjimky jsou vystaveni riziku nemocí a zdravotních problémů, které sebou toto povolání nese. Je to především riziko astmatu a alergií, které způsobují droboučké částečky srsti a prach, které střihač chtěnechtě vdechuje. V některých zahraničních salonech (zejména v Asii) používají střihači roušky a myslím, že je to velmi rozumné opatření.
Syndrom karpálního tunelu je dalším častým problémem, který střihače postihuje. Způsobuje ho postižení středního nervu v karpálním tunelu, které vzniká chronickým přetížením zápěstí. Projevuje se zmenšenou citlivostí , mravenčením a bolestmi prstů. O celé škále potíží, které lze shrnout do jediné laické formulace „bolesti zad“ se nemohu ani rozepisovat, ale je faktem, že potíže se zády má drtivá většina střihačů.
Střihač přichází také ve velkém do styku s vnějšími parazity. Blechy jsou záležitostí neškodnou, neb jak všichni znalci české kinematografie ví, „blechy psí na člověka nejdou“, horší je to s klíštˇaty. Jsou přenašeči vážných chorob, lymské boreliózy a mozkové encefalitidy. Od jara do podzimu střihač odstraňuje desítky klíštˇat a další desítky jich nenajde a rozjede strojkem. Stříhání některých „zahradních“ chlupáčů se tak občas stává záležitostí pro silné žaludky…
Všeho s mírou
Z předcházejících řádků by se mohlo zdát, že povolání řadového střihače není nic jiného než těžká a špinavá, nervy drásající dřina. Pakliže střihač přeceňuje své síly, nechává se zákazníky „ukecat“ a nakonec skončí tak, že pracuje od rána do večera, pak to není daleko od pravdy. I v tomto povolání platí, že všeho s mírou – nepřekračovat svůj denní „psí“ limit, který je u každého jiný, bez lítosti se zbavit notoricky neukázněných zákazníků atˇpsích nebo lidských a udržet se tak v psychické pohodě. Při splnění těchto předpokladů je práce psího kadeřníka tvůrčí, zábavná a je-li jejím výsledkem pěkně upravené zvíře a spokojený majitel, i uspokojující.